Střípky z obecní kroniky

Život vesnice, v sledu událostí spíše jednotvárný, bývá občas oživen zajímavou kuriozitou, kterou kronikáři s velkým gustem zaznamenávají. Zalistovali jsme tedy ve staré obecní kronice a předkládáme několik drobných zajímavostí, veselých i smutných, tak jak je život přinesl a kronikář zapsal.

Dne 26. dubna 1887 odpoledne zavraždil Josef Šupa, podsedník z č. 205 svou sestru Mariannu, vdovu po zemřelém čtvrtláníku Štěpána Bravence. Příčina byla nepatrná. Roku 1886 prodala sestra bratrovi krávu za 108 zl.. Šupa zaplatil hotově pouze 60 zl. a ostatní zůstal dlužen. Později nechtěl dluh vyrovnati, vymlouvaje se, že kráva je nezdravá, což pravda nebylo. Sestra žalovala. Když soudní sluha pro nezaplacených 9 zl. měl prodati Šupova vola, tu Šupa ve zlosti vzal doma obyčejný kuchyňský nůž, šel do sestřina domu a vrazil jej Marii do prsou. Tato druhého dne vnitřním zakrvácením zemřela. Vrah byl ještě téhož dne zatčen a uvězněn. Oba byli náruživými pijáky.

Počátkem r. 1988 napadlo mnoho sněhu a zima byla tuhá, ještě v měsíci březnu jezdili na saních. Jaro bylo deštivé, čímž se setba velmi opozdila. Selo se teprve v dubnu a ukončilo v květnu. Květen a půl června byl zase velmi suchý, stromy byly housenkami takřka obaleny, nosatci a dřepčíci zničili řepy, takže se řepa musela i třikráte síti neb podsazovati. Teprve v polovici června se počasí zlepšilo a plodiny dorostly. Ceny obilí proti loňsku nestouply, platilo se za cent rži 6-6 ½ zl., za ječmen nejvíce 7 zl.. Luštěniny byly v ceně. Měřice půdy dala průměrně 3 mandele rži a mandel sypal 1 ½ staré míry. Ječmen dal 4 mandele na 2 mírách. Řepa, zemáky a kukuřice v tom roce byly pěkné. Z obilnin byl nejlepší oves.

V měsících dubnu, květnu a červnu onemocnělo opět mnoho dětí osýpkami a neštovicemi. Zemřelo 10 žáků a mnoho malých dětí. I někteří dospělí těžce onemocněli a 2 osoby na neštovice zemřely.

Dne 29. června 1890 v den místních hodů pobito bylo o 4 hodině odp. všechno osení krupobitím. Kroupy zvící holubích vajec padaly tak prudce, že ve čtvrt hodině bylo všechno obilí kolem osady zničeno. Ječmen byl zničen úplně, rýž vytlučena na polovinu, okopaniny rozbity. Též vinohrady, které slibovaly nebývalou úrodu, byly zničeny skoro nadobro. Úřední komise zjišťovala škodu, kterou odhadla na 143 000 zlatých. Dne 4. srpna 1890 o 3 hod. odp. postiženy byly Hovorany druhým krupobitím, které zničilo vše, co po prvním bylo zachováno. Sporé mandele na polích byly vichrem úplně rozmetány, takže se s nimi mnozí hospodáři ani neshledali. Třetí pohroma stihla Hovorany dne 14. srpna 1890 o 6. hodině odpoledne. Tentokráte byla to ohromná vichřice, která nejprve dědinu v mrak prachu zahalila, pak střechy odnášela, stromy vyvracela a všechny zbylé kukuřičné klasy polámala. Chlapce Ševelova z čís. 34 vichřice zadusila. U „císařské“ silnice bylo mnoho topolů a lip a jiných stromů zpřelámáno a s kořeny vyvráceno. Žalostný byl pohled na všelijak i přes silnici poválené stromy.

Dne 4. října 1890 dostala obec pro zdejší krupobitím postižené obyvatele z okolních dědin 7 879 kg rži a 2 712 kg ječmene. Sbírka byla tak rozdělena, že na každou poškozenou míru výsevku dostali poškození 3 ½ kg obilí. Na penězích obdržela obec pro postižené 2 300 zl. (Cís. Frant. Josef zaslal 300 zl., okresní hejtmanství poukázalo 2 000 zl.). Sbírka ta byla rozdělena mezi nejpotřebnější.

Dne 5. května 1911 ke 4 hod. odpolední přihnala se od j.v. bouře s průtrží mračen a krupobitím. Ve čtvrt hodině přivalilo se s polí do dědiny tolik vody, že potok ji pojmouti nemohl. Proto se vyvalila na silnici a proudem 80 cm vysokým hnala se před školou, vnikla do chodby, protekla a dolní místnosti bahnem znečistila. Ploty kolem školní zahrady u mostu zbořila, částečně odplavila, stromky a keře ohnula, troskami a bahnem pokryla. V dědině unikla voda do sklepů a rozmočila mnohé zdi, jež se sesuly. Mnoho drůbeže se utopilo. Pole níže ležící byla dlouho pod vodou. Ještě po týdnu se vybíraly kroupy z bahna. Na intervenci místní deputace (8/5) a poslanců dostalo se postiženým podpory v částce 1 500 K od zemského výboru. 10. května přijel škody prohlédnouti místodržitel J.U.Dr. Karel svob. pán Heinold-Udyňski.

Zajímavý společenský obrázek přihodil se u nás koncem zimy 1927. Jistý občan (J. F.) z Hovoran překvapil večer svoji manželku in flagranti se záletníkem ze Šardic. Záletníku se v nočním úboru a bez obuvi podařilo z rukou klamaného manžela, který vyniká robustní postavou a velikou silou a který ho zle spořádal na místě samém, uprchnouti na náves, kam ho manžel nevěrnice pronásledoval. Dostihl ho ještě asi dvakrát a zle zřídil. Nutno podotknouti, že ten večer byl dosti velký mráz. Nešťastnému Don Juanovi se přes to, že byl strašně zřízen, podařilo ještě utéci a ukrývati se, jinak by snad byl životem nevyvázl. Našel ho potom jeden občan, který ho dovedl do hostince, odkud ho zavezli s polámanými žebry a s rozštípenou čelní kostí do nemocnice. Druhý den – byla právě neděle – rozvěsil manžel šaty a velociped, které záletník v jeho domě zanechal, na hrušce před domem a lidé jdoucí do kostela měli báječnou podívanou. V Šardicích dal vybubnovati, který ženich si zapomněl v Hovoranech šaty u galánky, aby si pro ně přišel do Hovoran.

13. července 1927 přihnala se po dlouho trvajícím suchu veliká bouře se strašným lijavcem. Mnoho lidí bylo právě na polích a vázalo pokosené obilí. Starosta obce – Jan Vykydal č. 238 vázal se svými lidmi na poli vpravo od silnice vedoucí k Mutěnicím blízko uhelného dolu réž. Mezi nimi byl i Jan Kučera č. 317. Za deště ukryli se všichni v „pajdulácích.“ Najednou se ozvala silná hromová rána, která všechny ohlušila. Po chvilce vylezl Vykydal Jan z „pajduláka“ všecek omámen, protíral si oči a v tom uviděl, že se tam ukryl nějaký kuřák a že se pajdulák chytl od cigarety. Skočil k pajduláku, převrhl jej a spatřil Kučeru bleskem zasaženého, bez života. Nějakého viditelného zranění od blesku, kromě menší spáleniny vzadu na krku, nebylo na Kučerově těle viděti. Kovový špendlík, který měl Kučera na stuze klobouku vzadu byl žárem blesku úplně rozlit. Ačkoli starosta šíleným tryskem jel pro lékaře, byla veškerá pomoc lékařská marná. Kučera byl asi po úderu blesku okamžitě mrtev. Nářek vdovy a pozůstalé čtrnáctileté dcerky Marie byl srdcervoucí. Bylť zabitý člověk hodný, řádný a starostlivý, svoji dcerku, výbornou školačku, choval jako oko v hlavě. Na poli na místě, kde se tato truchlivá příhoda udála, zasadil starosta Vykydal na paměť neštěstí stromek.

Dne 18. října 1929 k večeru byl na čekané u státního lesa Josef Štos, železniční zřízenec (čís. 490). Za nastalé tmy střelil na předmět pohybující se u lesa v domnění, že je to zvěř. Byl však hrozně překvapen, když po výstřelu ozval se lidský výkřik, neboť výstřelem byl zasažen vlastně rolník František Holešinský č. 208, který se též vracel z čekané. Štos nevěděl, že je ještě někdo na čekané a Holešinský neodcházel podle pravidel na čekané přímo od lesa, nýbrž podél lesa a tím bylo zaviněno neštěstí. Holešinský 60 roků starý, byl zasažen plnou ranou do noh, měl v těle, jak se později zjistilo 43 broky a zvláště těžce byla zraněna pravá noha. S velkou námahou donesl ho Štos na zádech do dědiny a učitel Mlčoch ho zavezl v sidecaru svého motocyklu na Čejč k lékaři. Po prohlídce a prvním ošetření doporučil MUDr. Sovadina Holešínského do nemocnice do Brna. Tam byl velmi dlouho léčen, neboť dostal otravu krve. Po roce Holešínský následkem tohoto zranění a přidružené komplikace srdeční vyčerpanosti zemřel. Štos zaplatil Holešinskému 5000 Kč odškodného.

Jarní počasí v r. 1932: velmi suchá a mírná zima téměř bez sněhu, suché a teplé jaro bylo příčinou, že na hojně kvetoucích stromech, které počaly kvésti koncem dubna a na zač. května, objevilo se nebývalé množství housenek, hroustů, které začalo svou zhoubnou činnost ničivou. Některé stromy v zelničkách byly housenkami úplně ožrány, takže skýtaly opravdu smutný pohled, jak jejich holé větve, všeho listí zbavené, trčí vzhůru. Zvláště u majitelů méně bedlivých, kteří neobrali dobře své stromy od housenek, jest možno pozorovati velké škody. Proti housenkám dávali mnozí na stromy obvazy ze slámy a papírové pásy s lepem. Ubývá u nás užitečného ptactva, proto se velmi rozmnožují škůdci rostlin. Obecní úřad dal ohlásit, že bude platit za litr sebraných kukel bělásků 3 Kč. Po tomto oznámení začaly děti sbírat kukly a v krabicích a na nádobách je nosily na ob. úřad. Za první týden bylo sebráno přes 300 l kukel. Některé třídy obou škol vydělávaly si dosti peněz na šk. výlety.

Obdělávání vinohradů byla věnována veliká péče. Přísný řád stanovil, kdy smí se které práce konati, kdo smí stoupiti do vinohradu a jinak. Ve většině obcí měli „právo horenské“, jež se velice přísně dodržovalo. Hlídač „hotař“ nesměl si za den utrhnouti více než jeden hrozen a to z brázdy „rúny“, kdyby stoupil do vinohradu, měla mu býti uťata pravá noha a vyloupeno levé oko. Takový trest měl stihnout též toho, kdo způsobil nějakou škodu ve vinohradě. Den, kdy se sbíralo víno, ustanovilo obecní sezení a dozorce na vinohrady zvaný „horný“. Občané měli právo prodávati víno podle řádu, který stanovil rychtář. Nalévání mladého vína bylo přísně zakázáno. Majitelé vinohradů byli zapisováni do tzv. register horenských (vinohradských). Ceny vína byly různé podle doby a podle úrody. Búdy (presúzy) stávaly stranou obcí.

Tajné pálenice v roce 1934. Důchodkovému kontrolnímu úřadu v Hodoníně byla už delší dobu nápadnou neobvykle vysoká spotřeba denaturovaného cukru v Čejči a v Hovoranech, určeného pro krmení dobytka, a proto provedl v březnu několik náhlých domovních prohlídek, které měly překvapující výsledek. U jednoho občana v Hovoranech byl nalezen úplně nový destilační přístroj, jehož majetník se přiznal, že mu jej zhotovil klempíř Trejbal z Čejče. Za vyšetřování se zjistilo, že Trejbal takových přístrojů zhotovil mnoho a že s nimi zásoboval celé okolí. V této souvislosti provedla pátračka okr. finnč. ředitelství v Uh. Hradišti další domovní prohlídky v Hovoranech, v Čejči a v Šardicích. Zatčeno bylo mnoho osob a zabaveno více destil. přístrojů, jakož i mnoho tajně napáleného lihu. Někteří ze zatčených zaplatili raději vyměřené pokuty, aby se vyhnuli dalšímu trestu. Tajné pálení lihu bylo v této době v našem okresu hodně rozšířeno.

1. ledna 1949 se prováděl soupis hospodářského zvířectva v obci. Napočítáno bylo:
koní 137 z toho 12 hříbat,
hovězího 523 kusů, z toho 396 krav,
vepřů 1749 ks, z toho 281 prasnic,
koze 303 kusů,
slepic 4 000 kusů,
kachen 40 kusů,
krůty 25 kusů.

Hornictví
K dobývání uhlí v našem kraji přispěl kus hnědého uhlí, který jednou našla na poli paní Františka Podušková, vdova po čejčském poštmistrovi a hostinském Frant. Poduškovi. Ta pověděla o svém nálezu rytíři z Neuwallů, majiteli klobouckého panství. Nález byl učiněn v kotáru čejčském. Rytíř z Neuwallů povolal z Čech horníky, aby pátrali po uhelném ložisku a ti skutečně v únoru r. 1841 na místě dnes neznámém (snad někde u jezera), první kus uhlí vyvrtali. První 2 šachty byly zřízeny ve žlebě pod lesíkem r. 1845. Ale poněvadž se tam objevovala voda, zřizovaly se šachty na místech vyšších. Hodně šachet bylo na hovoranských polích např. „U uličky“ za obecní hospodou.

Na čejčských pozemcích se těžilo uhlí na více místech. Nyní se dobývá uhlí jen v hovoranských „Novinách“ na šachtě „Všemoc Boží“ („Allmacht Gottes Zeche“ blahé paměti).

Nad každou šachtou bývala bouda s rumpálem, uhlí se sypalo na haldy. Práci řídilo několik zkušených havířů – kdynkhajerů. Od kible vytaženého uhlí měli tito 5 kr. Z toho platili lohnhajerům denně 50 – 80 kr. („zimáci pracovali jen přes zimu), fedrmonům, kteří na kolečkách uhlí dopravovali k šachtě 50 kr. a hašplířům, kteří uhlí v „kiblech“ rumpálem vytahovali 45 – 60 kr. denně. Dohled měli obrhajer (poddůlní), štajgr (důlní), a nejvyšším úředníkem byl šichtmeistr (závodní). Prvním závodním byl Strašil, který bydlel v Hovoranech (ten při výplatě dával horníkům, o nichž věděl, že jsou pořádní a šetrní, peníze pěkné v papírku zabalené, pijákům vybíral peníze špinavé a potrhané, na propití jsou prý dobré), Husar, Kučera a nyní Firsch.

Na Hovoransku u dubňanské cesty byly „kvartýry“ pro horníky a úředníky, budovy obytné i hospodářské se zahradou a kantinou. Budovy se později vůbec neopravovaly a zpustly. Stavební materiál z nich byl úplně rozebrán.

Před započtením práce sešli se horníci v místnosti „felezovně“ v kvartýrech. Byla to menší místnost s křížem, obrazem sv. Barbory a odznakem havířským. Důlní přečetl jména horníků a pak hlasitě předříkával Anděl Páně a 3x Otče náš. Havíři sborem odpovídali. Potom oblečeni ve cvilichové gatě a modrou košili, s kabelkou s jídlem po boku a olejovou lampičkou v ruce sestoupili po žebřích do šachty. Později používali lamp karbidových. Nejprve pracovali tu havíři z Čech (Marouš, Hák aj.), později i odjinud. Měli své havířské písně.

Uhlí se prodávalo zprvu od oka, měřilo se na měřice, a teprve později vážilo. Měřice byla dřevěná truhlice na obsah asi 50 kg uhlí.

V prvních dobách dolování vozívali rolníci z Hovoran v zimě uhlí do továrny v Martinicích u Klobouk uhlí a vydělali si přes zimu dosti slušný peníz. Od 1 q dostávali 8 až 10 krejcarů.

V dolech přihodila se i mnoha neštěstí. V r. 1852 zadusili se dva horníci při práci otravnými plyny. V r.1856 spadl do šachty horník Václavek a pádem se zabil. R. 1907 spadla na pracujícího horníka V. Novotného dřev. deska a přerazila mu šíji. R 1908 udusil se na šachtě horník Vojtěch Marouš. Roku 1909 zasypán byl běhutým pískem Jan Hovorka.